Začínám se fakt bát …

… že, mě někdo smete károu. Ať už budu stát na chodníku či ostrůvku při čekání na tram nebo bus (jsem zvyklej si při něm číst, byť bez sluchátek na uších), pojedu na kole (a to i na cyklostezce – přesto, že jich má Praha jen pár km – počítám i ty “zpříjemněný” kandelábrama u Podbaby), nebo když sám budu “točit kolem” třeba na dálnici nebo “okresce” (člověk už se pro samý sledování těch okolo sebe – co kdo [ne]udělá, hlavní nehlavní, zelená nezelená – nestíhá věnovat vlastnímu řízení).

A není to tím, že by mě zachvátila paranoia.

Včera večer při návratu z bajkovýho švihu přes pražskou Výtoň do Nuslí jsem byl svědkem toho, jak přechodem pro chodce, ke kterýmu jsem se blížil po silnici (přední i zadní blikačka zapnutá), a před kterým už stálo auto na asi 5ti sekundový červený a chodci – maje zelenou – logicky přecházeli, prosvištěla jen s decentním zpomalením (odhadem asi z 80 na 60 km/h) další kára, protisměrem! Řidič/-ka bílýho totiž musel/-a objet to už před semaforem čekající auto. Zdůrazňuju, že na červenou (a na plný čáře)!

Asi před měsícem jsem si na horský kolo po karambolu pořídil nový ráfky (jejich použití samozřejmě předchází vypletení do nábojů, pro ilustraci: aktuálně se dá výplet pořídit za asi 600 Kč / 1 kolo, služby a materiál). Jedu se projet pár m před barák a co se mi nestane. Tram na stanici Nuselský schody. Lidi vystupují a nastupují. Za ní čeká auto. Za autem čekám já na kole. Pomalu se rozjíždíme. Jedeme snad ani dvacítkou. Jedu tak, abych při jeho prudkým zabrždění neskončil na zadním skle (to už se mi jednou stalo – nabralo mě auto za mnou -, odnesla to “jen” zlomená spodní čelist a asi 3měsíční správka tlamy, ze který jsem měl po asi 5ti letech čerstvě sundaný fixní rovnátka – no prostě nikoliv nebolestivá transakce za těžkejch pár tisíc Kč, ale to je zkazka na zvláštní článek ). Tzn. co nejblíž krajnice, resp. zaparkovanejch kár. Křižovatka s možností odbočení vlevo i vpravo do ulic / vedlejších silnic. Najednou kára bez blinkru prudce uhne doleva, říkám si “dobrá” a zrychlím (s tím, že budu pokračovat rovně), a najednou kára opět bez blinkru zahne doprava a málem mě sundá (ještě, že mám vycvičenej postřeh a dobrý periferní vidění). Ustál jsem to (ještě, že se o brzdový špalky ve véčkách starám ). Řidička – snad jen zmatená a hledající správnou ulici nebo rozptylovaná spolujezdcem (možná říkal “dobrý, jeď”) – si ode mě vyslechla jen hodně hlasitý “proč neblikáš?!”. Jinak klidná letní sobota.

Pár roků (jo, asi 2) zpátky mě podobně srazila, pro změnu taky řidička (byť takhle to rozhodně dělit a zevšeobecňovat nechci – znám spoustu hodně dobrejch řidiček i hodně špatnejch řidičů a naopak), u Nám. Míru. Pruh s kombinovaným přikázaným směrem jízdy rovně nebo vpravo. Semafor. Čekám. Neukazuju rukou žádnej směr, protože chci jet rovně. Oranžová, zelená, vyrážím, ostře a svižně. Nejsem sám. Daleko ostřejc a svižnějc za mnou vyrazila i kára s tím, že ale bude zabočovat vpravo. Uvědomuju si ji vedle sebe po levý straně, pozdě. Nabírá mě přední pravou boční stranou do nohy, která zatím drží v pedálu (vozím eSPéDéčka). Padám svým levým bokem na auto, který mě táhne po celý svý délce až na konec (příště asi budu celou dobu zvonit – zvonek mám -, aby si mě ridič všiml ), kdy padám za auto. Řidítka mezi tím stačí odřít snad celej bok docela zánovního vozu. Mám štěstí, za “autem zabijákem” nikdo nejede, rozbíjím si “jen” loket (jizva mi to připomíná dodneška) a zvonek. Sbírám se, sbírám kolo. Je sice zase trošku víc odřený, ale jinak v pořádku, podobně jako já. “Lovkyně bajkerů” jede bez zpomalení až do 1/2 ulice, kde zastavuje, vystupuje a z dálky pozoruje, zda-li žiju. Hodně nahlas nadávám, ale žiju. Pokračuju v plánu a dojíždím těch pár zbývajících m vrátit CD do půjčovny (ještě, že nemám poruchu srážlivosti krve a dobře se hojím ). Jinak pěkná letní sobota.

Ani nespočítám, kolikrát mě málem srazilo auto (naposledy dodávka) jedoucí přes hodně frekventovanou cyklo- a bruslařostezku v Podolí, ať už parkující nebo vyjíždějící ze dvora souběžnejch pozemků. A to vedle řidiče dokonce seděli “závozníci”, kteří klíďo píďo mohli vylézet, aby na to pořádně viděli, a říct mu: “jeď/stůj”.

Skoro každej den jsem svědkem toho, jak se tou naší jednosměrkou před barákem (dlouhá ulice, spousta zaparkovanejch aut, spousta rezidentů, docela dost dětí i zvířat, kór teď v době prázdnin) v Nuslích někdo prořítí rychlostí, která ani náhodou neodpovídá situaci (to, že jede určitě víc jak povolenou padesátkou, snad ani nemusím zmiňovat). Bejt tu rodičem, tak asi píšu petice, popř. držím protestní hladovky s bivakem před radnicí městský části, za účelem vytvoření obytný zóny (tj. s max. povolenou rychlostí 20 km/h) a alespoň jedním pravidelně procházejícím eMPíkem, kdyť to taky obytná zóna je!

O úrovni jízdy obecně se radši nebudu podrobně zmiňovat – Praha, nePraha, Brno, neBrno – nemuselo by se mi udělat dobře. Spousta lidí prostě spolíhá na ty ostatní. Ať už u “myšiček” na magistrále (“spěchám, zpomal!”) nebo při předjíždění v plným protisměru na “okresce” (“pokud se nevlezeš na krajnici, tak zpomal!”).

Boďák, neboďák (od jeho schválení patřím mezi jeho zastánce, byť si nemyslím, že by byl bez chyby), žádám tímto spoluobčany o dodržování pravidel silničního provozu (zejména omezení rychlosti v obci), resp. ohleduplnost a přizpůsobení jízdy situaci (na to stačí selskej rozum, na to nejsou třeba paragrafy), a Policii ČR, popř. Městskou policii, o to, aby mě chránila (protože si ji za to platím), tzn. aby naše silnice a ulice zbavila novodobejch “pirátů” (“lidí”, kteří by “papíry” – být součástí zkoušek i psychologický testy – snad ani nedostali), tj. aby byla na kritickejch místech (tím fakt nemyslím šikanu u nesmyslnejch značek) vidět nejen v noci a dodržování vyhlášky prakticky kontrolovala. Předem dík za pochopení. Nechci čekat na to, až se někdo začně měnit po tom, co mě nebo někoho z mejch blízkejch (ťuk ťuk na dřevo) zmrzačí nebo zabije. Proti přelidnění planety se dá bojovat i jinak.

Asi si pořídím tohle tričko:

Kdo je bez viny, ať mrskne šutrem. Přiznávám, že já mám např. problém s dodržováním stotřicítky na dálnici (spěchání, nespěchání). Můžu bejt sice přesvědčenej, že to mám pod kontrolou (tím nemyslím jen přehled o situaci, ale i stav káry), ale do doby, kdy bude třeba schválená stošedesátka (zatím nevím, jak by to šlo omezit jen na osobní vozy – nikoliv vraky -, jejichž technickej stav tomu vyhovuje), se holt budu muset krotit, nebo počítat s tím, že za to budu muset platit.

K týhle reflexi mě přiměl mj. především článek Petra Pixyho Staníčka O vrazích za volantem, kamarádech v éteru a zatuchlých Bambasech na jeho Respektím blogu.

Buďme k sobě fér ;o).

Pat – mj. chodec, běžec, cyklista, bruslař, MHD-čkař a řidič motorových vozidel skupiny A i B